Kudy pojedu?

Kudy Majlouw

pojede?

Celá tahle cyklosranda začne v Cerhenicích, mojí rodné vsi (leží nedaleko Kolína, pokud se vám to nechce googlit:-. Je tu jedna škola, jedna hospoda, jedna Jednota a jedno dřevěné bludiště. Zkrátka vše, co člověk potřebuje k životu 🙂

Z Cerhenic se vydám po Euro Velo trase Střední Evropou do Brna. Dám si jeden, dva škopky na osvěžení a zamířím na jih překročit první státní hranici s Rakouskem. Po pořádném vídeňském šnitzlu profrčím Rakouskem jako kdyby mi hořela koudel u… sedadla 😀 A po Dunajské cyklostezce dojedu ku našim slovenským bratom do Bratislavy. Dlouho se ale v Haluškově neohřeju. Překročím další státní hranici s Maďarskem a nechám za sebou Budu, Pešť i Balaton. V Srbsku se napojím na stezku Železné opony, které se budu držet v Rumunsku i napříč Bulharskem. Myslím, že neodolám a hupsnu do Černého moře, abych ze sebe smyl nánosy špíny a potu, než se vydám směrem Istanbul 🙂

V Turecku všechny cyklostezky končí, což znamená, že to pravé dobrodrůžo začíná. A kopečků přibývá. Rád bych cestou omrknul Ararat (abych věděl, kterým směrem plavat, až přijde další potopa světa). A až všechny tyhle kopce přefuním, je to do Kebabistánu coby kamenem dohodil. Cílem je Teherán, i když se říká, že cesta je cíl. Tak si ji možná ještě o chlup protáhnu. Kdo ví, třeba si s bicyklem jednou uděláme selfíčko před Himalájemi.
Tolik teorie.

V praxi možná špatně odbočím hned za Kolínem, do Bratislavy nikdy nedojedu (a nikdy nezažiju kocovinu z borovičky), v Maďarsku dostanu záchvat trudomyslnosti a budu to chtít otočit zpátky, v Srbsku mi unesou kolo a budou požadovat tučné výkupné, v Rumunsku si budu muset na další cestu přivydělat jako (špatný) pouliční zpěvák, v Bulharsku chytím rýmu a v Turecku se nakonec rozhodnu usadit se a stát se pasáčkem vepřů. Tyhle příběhy už totiž píše sám život 😀