Má dcera měla jeden rok a měsíc, když onemocněla touto zákeřnou nemocí. Začalo to lehkou teplotou, dávala jsem jí Paralen a teplota ustoupila. V 5 hod. ráno jsem jí opět měřila a měla horečku, jeli jsme na pohotovost. Tam nám řekli, že je to pouze teplota a poslali nás domů. K večeru se nám podařilo horečku o něco srazit (asi na 38,4….). Při převlékání jsem zjistila, že má na těle tři tmavé skvrnky. Volala jsem naší dětské doktorce a ta řekla, že by to mohlo být meningoková sepse a ať ihned zavolám záchrannou službu. Okamžitě jsem tam volala a řekla jim to, co mi řekla doktorka.

Mezitím dcera velmi rychle upadávala do kómatu a skvrny se rozšiřovali. Po 20 minutách přijela sanita, s tím, kde je tu ten případ meningitidy? Dceru jsem jim předávala již v bezvědomí. Co mě tedy naštvalo bylo to, že neměli s sebou příslušné antibiotikum, i když jsem volala, že dcera má pravděpodobně meningokovou sepsi. Přijeli jsme do nemocnice, dcera šla na intenzivní péči, kde se zpočátku zdál její stav stabilizovaný. Druhý den došlo k dalšímu zhoršení, především dýchacím potíží a byla převezena na ARO.

Byla 20 dní v umělém spánku a na přístrojích, včetně různých druhů dýchacích přístrojů. Po 20 dnech se probrala. Bála jsem se, že nebude v pořádku – oči dávala v sloup a byla stále strašně slabá, a k tomu měla všechny končetiny černé. Takže opět hrůza, že přijde o ruce a nohy a zbyde mi jen hlavička s tělem. Velké štěstí bylo, že se meningokok nedostal do mozku. Po 39 dnech na ARU nás přeřadili na chirurgii. Tam ji museli dát pryč, resp. nechali odpadnout zcela zčernalé a nekrotické tři prsty na levé ruce a čtyři na levé noze. Na levé noze má pouze palec a nožička neroste.

Asi po 3 měsících nás poslali na plastickou chirurgii, do FN Královské Vinohrady. Opět další rána, nožičku chtěli amputovat. Po telefonování s mým přítelem a paní doktorkou Blankou Kocmichovou jsem podepsala reverz. Vrátila jsem se do nemocnice Motol, na dětskou chirurgii, kde se nám paní doktorka Kocmichová stále věnovala a nožičku chtěla zachránit, což se jí podařilo. Osvětlovala poranění lampou Bioptron, aby se urychlilo hojení nožičky. Po dvou měsících nás propustili domů.

Můj život se změnil, najít si práci nepřicházelo v úvahu. Každý den cvičíme Vojtovu metodu, masírujeme jizvy, osvětlujeme lampou, jezdíme jednou týdně na rehabilitaci, chodíme na chirurgii, ortopedii, protetiku (donedávna jsme jezdili až do Berouna), imunologii, zubní, ušní, oční. Dcera má za sebou 70 narkóz a samozřejmě velmi oslabenou imunitu, takže je neustále nemocná.